OBYVATELÉ CHALÍFÁTU

Při průjezdu rozlehlým východomosulským předměstím se zdá, že hlavní průmysl zde spočívá ve sběru šrotu. Toho je po válce, okupaci a znovudobývání města všude více, než dost. Ulice východního Mosulu jsou plné lidí a aut, smogu a prachu a kolorit dokreslují tlumené ozvěny výbuchů, ozývající se ze západní části města. V dálce stoupá k nebi černý kouř. Do všech částí osvobozeného města se rychle vrací život, byť je ve vzduchu stále cítit váhavé napětí nedůvěry.

Mezi ozbrojenci

Dva roky dlouhou okupaci Mosulu Islámským státem ukončila ofenzíva irácké armády, která začala na podzim roku 2016. Část na východ od řeky Tigris byla osvobozena v lednu 2017, ale fakt, že je Islámský stát pryč, ještě zdaleka neznamená, že je klid.

Příchodu chalífátu předcházelo více než deset let nejistot, sektářského násilí, nenávisti a strachu. Sunnitské milice spjaté s al-Qáidou a jinými organizacemi od roku 2003 beztrestně terorizovaly město a útočily na menšiny a na šíitské muslimy, které bránili jejich vlastní ozbrojenci a milice. Obrovský chaos ukončil a završil v létě 2014 Islámský stát, který nastolil tvrdý řád a povraždil a vyhnal opozici a všechny, kteří s ním otevřeně nesouhlasili v jeho výkladu islámu.

Mnoho obyvatel uteklo, mnohem více jich ale zůstalo. Měli strach o své majetky a neměli kam jít. Uprchlické tábory nabízely mizerné životní podmínky, Kurdistán nepřijímal irácké muslimské Araby, ale pouze křesťany a menšiny a opuštění domu by znamenalo okamžité vyrabování a případné vypálení. Zavřeli se tedy ve svých domovech a čekali na konec. Dnes začínají obnovovat své životy, a vyprávějí, jak se žilo za vlády islámských radikálů.

Opuštěné a zapomenuté

Největší východomosulské tržiště Nabí Júnis vypadá na první pohled jako každý jiný trh na Blízkém východě. Ovoce, elektronika, oblečení a laciné plastové hračky čekají na své zákazníky rozložené na stolech, zatímco prodejci spokojeně pokuřují cigarety. Stačí ale jedno rozhlédnutí kolem a člověku je rozdíl hned patrný. Na tomto tržišti zcela chybí ženy. Chybí také na ulicích, v kavárnách a ve fastfoodech, před kterými čekají ukryté v autech, než jejich muži nakoupí.

Mosulská společnost, která i dříve patřila k těm konzervativnějším, zcela vystrnadila ženy z veřejného prostoru. Co by nám mohlo přijít nepředstavitelné, tomu se mosulské ženy příliš nebrání. Nechtějí vycházet ven. Po nadvládě Islámského státu mají z veřejných prostorů strach a dnes, za „vlády“ armády každodenně čelí sexuálnímu obtěžování, zejména ze strany vojáků, kteří ovládají check-pointy ve městě. Zatímco místní policie je rekrutována mezi obyvateli města, členové irácké armády jsou běžně převelováni mezi provinciemi a tak si k ženám v novém městě dovolují mnohem více, než by si dovolovali v oblasti, kde jsou mezi lidmi známí. Mnoho žen tak raději volí samotu a bezpečí svých domovů.

Protože nemohou přijímat mužské návštěvy a samy na návštěvy nechodí, jsou ve svých domovech s dětmi osamocené a každé rozptýlení je jim tedy vzácné. Nad čajem a sladkostmi v odděleném pokoji od mužské společnosti vzpomínají na vládu radikálů.

„Tehdy jsem přestala vycházet.“ Vypráví Sára. „Nemohla jsem jít ani k lékaři, protože to byl muž. Ženská lékařka čas od času obcházela domy, ale byla na to sama. Další ženy na lékaře studovat nemohly a zbyla nám pouze tato jediná. Když jsem něco nutně potřebovala venku, musela jsem se celá zahalit. Brala jsem si i rukavice.“

„Já jsem se vdávala za Islámského státu.“ Vzpomíná Hubejda a otevírá album fotek. Je na nich nádherná mladá žena s hlubokým výstřihem, vlasy po kolena a vrstvou make-upu. „Zabednili jsme okna i dveře, aby nás neviděli a neslyšeli hudbu. Když jsem pak jela autem do domu manžela, celá jsem se zahalila do bílého niqábu. Za toto oblečení by nás zabili.“

„Můj syn se narodil za chalífátu.“ Vypráví další z žen, Umm Mustafa. „Musela jsem přijít s manželem, který musel dát povolení k tomu, aby ho mohli odrodit. Kdybych přišla sama, k lékařské péči bych neměla přístup. Jeho rodný list byl vydaný Islámským státem. Trvalo nám tři měsíce, než jsme dostali nové papíry, a on přestal být dítětem bez státu.“   

Tyto tři ženy měly to štěstí, že mohly zůstat ve svých domovech po celou dobu. Žijí totiž ve východním Mosulu, který nebyl tak zničen, jako západní, a jeho infrastruktura se relativně rychle obnovila. Projížďka osvobozenými částmi západního břehu, to je ale zcela jiný příběh.

Návrat k ruinám

Západní břeh Tigridu se stal bojištěm. Poslední bašta Islámského státu se nyní nachází v okolí starého města, které bylo ještě před několika měsíci nefalšovaným, historickým, orientálním městem, kde jako by zamrzl čas. Dnes ho drtí rakety a střelba, a staré rodiny, které zde žijí, umírají při chemických útocích. Islámský stát nenávratně poničil historická místa ve městě a zbytek zkázy dokonala armáda. Osud obyvatel nebyl jiný, než osud jejich města.

Při vjezdu do západního Mosulu, kam vede tříhodinová objížďka, protože mosty jsou zbořené, se jede po velké dálnici. Po jedné straně odchází uprchlíci, utíkající ze čtvrtí, kam se posunula ofenziva, po druhé části se lidé vrací, protože jejich domovy už jsou osvobozené. Alespoň oficiálně. Náhodné útoky totiž stále probíhají.

„Naše čtvrť už byla osvobozená“ vypráví Abú Ahmed, když stojíme uprostřed davu v jedné z ulic u vojenské nemocnice. „přijelo sem auto a atentátník se vyhodil do vzduchu. Přišel jsem o všechno.“

Starší žena v davu přitakává: „Přišla jsem o dceru i jejího muže a teď se starám o pět sirotků. Už tři roky nechodili do školy. Co s nimi bude? Nic tu není. Není voda, nejsou školy, nic nefunguje.“ V rukou drží vysvědčení svého vnuka, z posledního roku jeho studia. „Vidíš? Měl vždycky samé jedničky.“

Infrastruktura za islámského státu byla chabá. Mnoho učitelů a lékařů už nemohlo dále pracovat, nebo utekli z města. Policisté, kteří nezradili centrální vládu, byli stíháni a zabíjeni, spolu s celými rodinami. Obchody zely prázdnotou.

Majitel jednoho z velkých obchodů, který je dnes nacpaný sladkostmi a vším, co si člověk zamane, se představil jen jako Abú Dukán, čili Otec obchodu. „Nic z toho tu nebylo.“ Ukazuje. „Jenom základní potraviny. Rýže, olej, nějaké těstoviny. Zelenina a ovoce? Nechali jsme si zdát. Šampony jsme musely schovat a prodávat je pouze pod pultem.“

Jeho obchod se nachází v luxusní čtvrti Haj Tajrán, kde bylo i velitelství Islámského státu, dnes sídlo ERD, jednotky rychlého nasazení. „Měl jsem tu mnoho zahraničních bojovníků.“ Říká Abú Dukán „Byli tu Němci, Francouzi, Američané, Čečenci, Číňané. Islamisti odevšad. Nesnášel jsem je.“

Osud islamistů

V nádherné zahradě domu s šesti koupelnami a čtyřmi kuchyněmi sedí na gauči rozvalený velitel Anbár, připomínající orientálního pašu. Dům patřil původně významnému inženýrovi, pak jej převzal Islámský stát a nakonec armáda. Je tedy důkladně poničený a vyrabovaný. I přesto je na tom ale lépe, než ostatní domy ve čtvrti.

Rakety nemají respekt před ničím, a domy, vypadající jako hrady, jsou v troskách. Jiné jsou podpálené. Islámský stát je využíval jako krytí. Když obýval jeden dům, druhý zapálil, aby přes kouř a teplotu nebyli bojovníci vidět. Stejně to dělal i s menšími domy, kde bojovníci žili v jednom pokoji a druhý podpálili. Míra poničení je tedy obrovská. Jelikož se ale jednalo o rezidenční čtvrť, kde boje probíhaly jen okrajově, mnoho budov válku přežilo. Na rozdíl od oblasti v okolí nemocnic, kde jsou zničené celé ulice na prach. Jejich majitelé se tedy nemají kam vrátit.

V okolí Mosulu a na hranicích Kurdistánu vyrostlo pro uprchlíky několik uprchlických táborů, které jsou naplněné k prasknutí. Armáda i tajné služby provádějí podrobný screening všech příchozích, aby se mezi nimi neukrývali islamisté a pak je umisťuje do táborů, kde jsou uvěznění po dobu jednoho měsíce tak, aby na jejích přítomnosti vláda vydělala co nejvíc peněz. Pak se mohou vrátit, nebo odejít.

Co se týče islamistů, ukrytých v davu, v současné době s tímto problémem bojuje armáda. Kromě ukrytých islamistů jsou tu také spící buňky, které provádí náhodné útoky. Jeden takový proběhl například v neděli 23. dubna ve městě Hammám al-Alil, kde několik atentátníků a ozbrojenců zaútočilo na vojenskou základnu. Helikoptéry s nimi ale udělaly krátký proces.

Prázdné věznice

Ve východním Mosulu, kde se řada z islamistů ukrývá, hlásí policie denně deset až dvanáct podezřelých, kteří jsou odvážení na podrobný výslech a prošetření. Většinou jsou udáni sousedy, kteří je znali za vlády radikálů. Jindy se zase jedná o záměnu na základě stejného jména. Co se týče islamistů, bojujících na západní straně města, jim vězení nehrozí.

„Vězení?“ směje se velitel Anbár. „Všechny je zabíjíme na místě. Dřív jsme radikály dávali do vězení, jen aby je Islámský stát propustil, a oni se k němu přidali. Teď je všechny zabíjíme.“ Věznice na západní straně tedy zejí prázdnotou.

Je to trest za připojení se k Islámskému státu, který nezná výjimky. I přesto ale někteří členové náboženských menšin vzpomínají, že když přišel Islámský stát do Mosulu a jeho okolí, ne všichni se chovali stejně. Byli tací, kteří mučili a zabíjeli na potkání, jen kvůli jiné víře, ale i tací, kteří jinověrce posadili do aut a autobusů a poslali je za rodinami, pryž z území chalífátu. Nálepka „Islámský stát“ ale zůstává pro všechny stejná.

Do Mosulu se závratnou rychlostí vrací život. Zpátky v obchodech jsou rtěnky i těsné šaty. Vláda obnovila dodávky jídla a všeho ostatního zboží a začala čistit zničené části města, zatímco v nedalekých ulicích ještě probíhá tvrdý boj. Velká ofenzíva, původně několikrát odložená, postupuje směrem k posledním okupovaným ulicím, zatímco jejich civilním obyvatelům jsou distribuovány letáky, vyzývající je k co nejrychlejšímu opuštění bojiště. Guerillová válka v úzkých uličkách starého města je ale nepředvídatelná a je jisté, že ještě přinese mnoho překvapení.